OBRAZEM: Astronomické úkazy v lednu

Nový rok odstartoval pro Českou republiku skvěle. Už 1. ledna byla totiž vybrána jako snímek dne NASA fotografie Petra Horálka, známého českého astrofotografa a popularizátora astronomie, který ji vytvořil ve spolupráci s Josefem Kujalem. Pro Horálka se jednalo už o 27. APOD, což v Česku nemá obdoby. Na snímku je zachycena jedna z výraznějších částí Mléčné dráhy spolu s asi neznámějším souhvězdím jižní polokoule. Pod tímto souhvězdím se nachází očima viditelná temná mlhovina Uhelný pytel a nad ním velmi výrazná emisní mlhovina Carina. Na opačném konci snímku se můžeme pokochat dvěma našimi největšími satelitními galaxiemi, Velkým a Malým Magellanovým mračnem. 

Netrvalo to ani týden a jako Astronomický snímek dne byla vybrána další fotka od českého autora. Data pořízená Andreasem Möllerem použil brněnský matematik Miloslav Druckmüller, který z nich pomocí svých metod a technik vytvořil výsledný snímek. Tento snímek tak má dva autory. Výsledkem je překrásný snímek úplného slunečního zatmění z 14. prosince minulého roku, které probíhalo na jižní polokouli. Toto zatmění bylo v jednom zcela výjimečné a odlišné od těch ostatních. Během něj totiž probíhal únik koronální hmoty (vlevo) a poblíž Slunce byla navíc vidět kometa C/2020 X3 SOHO (vlevo dole).

První objevenou kometou roku 2021 se stala dlouhoperiodická kometa C/2021 A1 (Leonard). Objevená byla G. J. Leonardem na observatoři Mount Lemmon v Arizoně 3. ledna. V tu chvíli se nacházela ve vzdálenosti 5 astronomických jednotek (750 milionů kilometrů) od Země. Co je ale na tomto objevu tak výjimečného? Jak se bude tato kometa přibližovat ke Slunci, bude zjasňovat a již za pár měsíců by mohla zjasnit natolik, že bychom ji mohli pozorovat i pouhýma očima. Nakolik ale bude stejně krásná jako loňská Neowise zatím můžeme pouze odhadovat. Foto: Filip Romanov

Noční svítící oblaka se vyskytují v mezosféře asi 80 km nad zemí a nesouvisí s běžnou oblačností. Vznikají totiž odrazem slunečního světla od drobných částeček ledu, které se v horních částech atmosféry nacházejí neustále. Abychom je však viděli, je zapotřebí, aby byly osvětleny sluncem pod správným úhlem. Tento čas u nás, na severní polokouli, nastává vždy kolem letního slunovratu. Jelikož však mají na jižní polokouli léto právě, když je na severní polokouli zima, můžeme se pokochat tímto časosběrným videem, pořízeným v Argentině ve městě Rio Grange na začátku ledna, které zachycuje právě tak krásné NLC. 

Po Velké konjunkci Jupiteru a Saturnu na konci prosince jsme se na začátku ledna dočkali dokonce trojité konjunkce, když se k dvěma plynným obrům přidal ještě malý kamenný Merkur. 

Tento rok jsme mohli Merkur poprvé pozorovat asi 5. ledna. Od 9. ledna se pak Merkur "přidružil" k Jupiteru a Saturnu, u kterých vydržel do 12. ledna. Toto planetární setkání bylo však velmi špatně pozorovatelné. Nejenže nám po většinu času nepřálo počasí, ale navíc se planety nacházely velmi nízko nad obzorem. Nejméně výrazný byl překvapivě Saturn, který měl pouze +0,6 mag. Merkur měl v tu chvíli -0,9 mag a Saturn dokonce -1,9 mag.

Halové jevy jsou optické úkazy, které se objevují u Slunce a Měsíce. Vznikají lomem nebo průchodem světla přes drobné krystalky ledu ve tvaru šestibokých destiček či hranolů, které se nacházejí ve výškách asi 6 až 12 kilometrů. Za mrazivých dnů se mohou tyto krystalky dostat až k zemskému povrchu a tím napomáhají ke vzniku daleko komplexnějších jevů v podobě kol, oblouků a skvrn. Jeden takový okamžik nastal i 10. ledna v Krušných horách. 

Za fotografii děkujeme Jardu Fousovi, který ji pořídil na Klínovci.

O jednom slunečním zatmění už tu dnes zmínka byla. To se odehrálo v prosinci 2020 na Zemi. 13. ledna 2021, tedy zhruba o jeden měsíc později, když Měsíc opět oběhl Zemi, však nastalo další sluneční zatmění. Bylo částečné a nebylo pozorovatelné ze Země, ale jen ze zemské oběžné dráhy. Zatmění zachytila vesmírná sonda Solar Dynamics Observatory, spravovaná Goddardovým kosmickým střediskem, jež je jedním z hlavních výzkumných středisek NASA, když se nacházela daleko od Země na geosynchronní oběžné dráze vzdálené přes 35 000 kilometrů od zemského povrchu. Na snímku je rovněž dobře zřetelná aktuální nízká sluneční aktivita.

Po kliknutí na obrázek se vám ukáže dokonce krátké video, které pořídila rovněž sonda SDO.

Aby těch konjunkcí nebylo málo, 20. ledna nastala další. Tentokrát se na obloze setkal Mars s Uranem a velmi blízko u sebe byly asi týden. K těmto dvěma planetám se navíc 20. a 21. ledna přidal ještě Měsíc, který však téměř znemožnil pozorování Uranu pouhýma očima. Uran měl v tu chvíli pouze asi 6 mag, a tak by bylo jeho pozorování obtížné i bez Měsíce. 

Za fotografii děkujeme Vladislavu Cechovi. 

Tyto dva objekty se nám ukazují za ideálního nasvětlení měsíčního povrchu v oblasti terminátoru (oblasti na pomezí osvětlené a neosvětlené části lunárního povrchu). Tento jev ovšem není vidět při každém oběhu Měsíce kolem Země. Může za to precese měsíční osy a také to, že občas nastane pozorovatelnost těchto objektů z našeho pohledu pod horizontem. 

Lunární X vzniká na pomezí tří kráterů (Purbach, Blanchinus a La Caille) a lunární V vzniká u kráteru Ukert a několika dalších menších kráterů. Oba tyto úkazy jsou vidět pouze po několik hodin.